– 27.9.05 –
Warszawa: od soumraku do úsvitu
To máte tak. Když za vámi přijde kamarád a řekne, že má volňáska na Stinga, na to se prostě nedá říct ne. Co na tom, že je to ve Warszawě a že jsem měl původně v plánu Ostravský astronomický víkend. Z Ostravy jsme nakonec stihli jen demonstraci — příznačně v polštině, pro delegaci našich severních sousedů, v sobotu ráno nasedáme na autobus k hranicím.
Daleko nejvýhodnější cestování po Polsku obnáší pěší přechod z Bohumína do Chałupek a zakoupení Biletu Turistycznego, který vám za 55 złotych (bratru 400 korun) umožní neomezené cestování po celý víkend (počínaje pátkem 18:00). A to i v rychlících, pozor, v Polsku se jinak za rychlíky připlácí.
Co vám kouzelný cestovní pergamen neumožní, je cestovat v IC. Jaký div, že nám přípoj ve Pszczynie ujel před nosem. Nasedáme do IC (poslední možný spoj do Warszawy) (za příplatek cca 350 Kč) a křtíme polské dráhy PKP na Pojebane Kurwa Pociągi.
Vlak je plný nádherných polských holek a Warszawa nás vítá kýčovým západem slunce a odporným kafem v nádražním bistru. Ale to největší překvapení mě čeká venku před nádražím. Největší je slabé slovo, přídomek megalomanské to vystihne lépe... Před mýma očima se tyčí Pałac Kultury i Nauki, 230metrový dárek od kníratého strýčka z východu.
Fascinující socialistickou architekturu domorodci nazývají sen šíleného cukráře a možná aby se necítila tak sama ve městě, které bylo v druhé světové válce takřka kompletně zničeno, postavili mu hned několik kapitalistických kamarádů.
Stát pod těmito molochy je pro mě šok a připadám si skoro jako za Velkou louží. Až na atmosféru, která má do amerických velkoměst daleko asi jako Ostrava do Ria de Janeira. Warszawa je ošklivá. Bohužel na objevování hezkých zákoutí není dost času ani světla, ale věřím, že i tohle město, na kterém si s chutí zasouložili Hitler i Stalin, jich má dost. Zato potkáváme zajímavou uličku, schválně jestli svedete přeložit, komu byla věnována. Pro nápovědu klikněte na fotku...
Tramvaje praskají ve švech. Koncert je vlastně promo akcí operátora Orange, který takto odvážně vkročil na polský trh a rozdal svým zákazníkům 150 tisíc lístků! Mé megalomanské zážitky neberou konce, asi poprvé v životě vidím tolik lidí pohromadě. Shora musí to lidské mraveniště vypadat ohromně. Kráčíme po trávě na dostihovém závodišti a prodíráme se čím dál hustějším davem, abychom se dostali co nejblíž.
Náš postup se zastavuje nějakých 100 metrů před pódiem. Težko odhadovat, ale blíž už to prostě nejde. Sting začíná přesně! Není divu, koncert vysílá v přímém přenose polská televize. Jenže zvuk je hrozně slabý. Skandujeme głośnie! a zvukaři postupně přidávají, ale lidé se celkem bez problémů baví běžnou řečí.
Sting vystupuje s malou kapelou (bubeník, tradiční klávesák Kipper, Dominic Miller a druhý kytarista) a v repertoáru k mému (poměrně příjemnému) překvapení převažují písníčky od Police a z první poloviny sólové dráhy. Z Brand New Day zní pouze obligátní Desert Rose, ze Sacred Love ani nota.
Jenže atmosféra má bohužel daleko do mých představ vroucího stotisícového davu. Mám ohromnou radost, když slyším beatlesovský Day in the Life, a vzápětí jsem otráven hulákajícím a breptajícím ožralou. Tady kus od pódia už jen málokdo zpívá, skáče nebo se byť jen pohupuje do rytmu. Je to ohromná škoda, v Praze jsem byl obklopen daleko menším, ale nadšenějším davem, bodejť, za 800 korun už si rozmyslíte, zda si chcete koncert opravdu užít...
Časový rozvrh je neúprosný, po hodině a půl a tradičním Fragile přídavku se Sting loučí a koncentrovaný roztok lidí velmi, velmi pomalu rozpouští. Takřka všichni směřují zpět na nádraží nebo alespoň do centra a i když z vozoven vyjíždějí posily, mají řidiči MHD práci vpravdě sisyfoskou.
Hlavní nádraží žije. Po půlnoci odváží první várku dvě přeplněná ICčka a mnoho dalších lidí kempuje na chodbách a eskalátorech. Taky nám odjíždí vlak až v šest ráno, a tak se vydáváme užít si ještě noční Warszawy.
Ačkoli válka změnila tvář města k nepoznání, výjimky se přeci jen najdou. Tak jsme například objevili jedinou zachovalou stoletou židovskou synagogu. Jinak Warszawa žije především přítomností. Nepřehlédnutelná jsou všudypřítomné volební billboardy a letáky, právě totiž probíhají volby do parlamentu a na prezidentské křeslo. (Rozhodující boj svádí Kačer s Donaldem. Totiž Lech Kaczyński a Donald Tusk.)
Pohled na noční Wisłu postrádá ten správný nazlátlý kýč, který má Vltava v Praze, ale my jsme dost unavení a asi bychom to už ani neocenili.
Warszawa se loučí východem slunce. Posledních pár ospalých obrázků bez komentáře...
Pokud jste došli až sem, máte mou poklonu za to, že jste ten dlouhý text přetrpěli. Byl to skvělý výlet a moc si cením toho, že jsem se díky němu — a především díky Michalovi — dozvěděl o Polsku spoustu nových informací a také si hodně zlepšil svou polštinu. :) I když, jak mě doma přesvědčila babička, mám ještě značné mezery. Víte, jak se řekne polsky vodovod? Czurak zamudrowany w ścianie.
paulie z maleho mesta: Mno jo asi jo, ale ted uz je to fuk... Omlouvam se, priste dam odkaz. Cetli jste to vubec nekdo? :) 
