– 24.12.05 –
Randolfův večírek
Byly vánoční spratky a Randolph byl sám. Kdepak byli všichni jeho dobří kámošové. Beďa, Dáva, Niky, Alice, Bivoj, Frýba, Vilma, Nigo, Alfred, Cézar, Stáňa, Frenk, Tom, Harry, Chrudoš, Harold? Kdepak dnes asi sou? Randolf se sputně pokýval na sovji jedinou váleční polednici od taťky, který tam nebydlel.
„Nechrápu, že jsem tak popuštěný právě v den, kdy by člověk štěkal alespoň pár kámošů?” myslel si Reverendolf. V každém skřípadě pokračoval ve ztopení stropečku a ve vánočních příkravách. Z ničeho hic se o zvalo veselé zalepání na dveře. Kdo ale kdo to asi ťuká na moje dveře? Opepřel a tam stál tam kdo? nikdo jiný než jeho kámošové. Beďa, Dáva, Niky, Alice, Bivoj, Frýba, Vilma, Nigo, Alfred, Cézar, Stáňa, Frenk, Tom, Harry, Chrudoš, Harolb, že?
Pojďte dál staří kámošové parťáci a druzi. Řandolf je výkal se šťastným výmazem ve tváři. Vešli dovnitř za veslého vtipkání a břvali: „Veseré svrátky R. Andolfe.” a jiné srdečně, a pak se na něj všichni skančili a bušili ho prudkými ranami volajíce: „Celer ty roky, co tě známe, sme tě neměli rádi. Nikdy si ve skutečnosti neblil jedním z nás, ty pako.” Víte, oni ho zabili, ale aspoň neumřel sám, že? Tak strastné a věšelé Randolfe, starý kámo, parťáku.
(John Lennon — Písání)
Tak strastné a věšelé Pánevníci, staří kámové, parťáci. :)
