Panev

..omlouvám se, že poslední část posílám tak nějak pozdě...

DEN ŠESTÝ
Primář je škodolibý člověk. Sotva mě dnes po ránu viděl, navrhl mi, jestli bych se nechtěla jít podívat na brachyterapii, že tam bude docela krvavý zákrok. Zbaběle jsem odmítla, nemusím vědět a vidět všechno. Jinak dělám velký pokrok a dnes je opravdu zlomový den – konečně mi začíná v souvislostech docvakávat, jak se ta radioterapie provádí...

DEN SEDMÝ
Sotva jsem se na minulém pracovišti začala orientovat, už jsem byla převelena zas jinde, protože můj pobyt v nemocnici se krátí a musím ještě zvádnout diagnostické přístroje. Připadám si jako na začátku – opět jsem provedena důkladně celým oddělením (dokonce mě zavedli i do sklepních prostor a k odpadní jímce, připadala jsem si trochu jako James Bond). A opět nemůžu nic najít.

DEN OSMÝ
Už jsem si zvykla na oslovení „paní inženýrko“, no ale dneska jsem doslova leknutím nadskočila, když se do mě na chodbě zavěsila jakási čiperná babička a oslovila mě „paní doktorko“. Chtěla vědět, kde najde ozařovnu, tak jsem ji vzala do výtahu, že ji doprovodím. Než jsem jí stačila vysvětlit, že žádná doktorka nejsem, babička na mě vybafla svoji diagnózu, které jsem vůbec nerozuměla, a začala ze mě tahat informace, o kterých nemám ani páru, takže jsem jen cosi neurčitě zažbrblala a byla ráda, že jsme jely jen jedno patro...

Dost jsem dneska myslela na Duška a jiné úchyly, kteří na tomto blogu občas zveřejňují některé rozporuplné fotografie zachycující konkrétní zadní část lidského těla. Absolvovala jsem totiž vyšetření rekta na ultrazvuku (kdo nevíte, co je rektum, najděte si to ve slovníku). Tedy samozřejmě jsem nebyla vyšetřovaná já, jen jsem nakukovala doktorovi do monitoru...trochu humorná mi taky přišla informace, že pacienti, kteří byli vyšetřováni s použitím radioaktivní látky, musí ještě několik dnů poté skladovat ....to...no...to co z nich vyjde...v pytlících, protože „to“ prostě září....No...trochu černý humor...uznávám...

DEN DEVÁTÝ
Opět jsem se ocitla na sále, ale tentokrát už alkohol nebyl potřeba. Jen jsem tiše obdivovala doktora, protože se prováděla angiografie, kdy se pacientce v oblati třísel nařízly cévy a do nich se vecpala tak dlouhá trubička, že dosud nevěřím, že jsem viděla správně.
Velký dík patří paní doktorce, která mě zasvěcovala do tajů zobrazení pomocí ultrazvuku. Při prvním pohledu na monitor jsem nejdřív myslela, že přístroj zatím ještě nezobrazuje tkáň, ale nějaký šum v pozadí, vypadalo to asi jako když zamícháte krupici s kakaem a nafotíte to černobíle – nicméně paní doktorka v tom dokázala rozeznat každou uzlinku, každou bublinku plynu, každou cévku...říkala jsem si, že má asi dost velkou fantazii, ale po dvou hodinách podrobného popisování toho, co vidí, jsem musela uznat, že je to vážně kapacita.

DEN DESÁTÝ A POSLEDNÍ
Tak mi to dneska končí. Docela dost mě to mrzí. Už jsem si zvykla na ranní vstávání (a ani mi to nevadí!!!, takhle kdybych si zvykla vstávat i do školy...) a časem bych určitě přestala i omdlívat na brachyterapii. Každopádně poslední den proběhl velmi pohodově a dokonce jsem se dočkala moc pěkného rozloučení – sestřičky se totiž zrovna na ten den dohodly, že každá donese nějaký vlastnoručně vyrobený salát, a protože sestřiček bylo hodně, spousta jídla zbyla. Jedna sestřička mě pak pobídla, ať taky ochutnám, a jelikož jsem se k tomu moc neměla (jsem děvče od přírody ostýchavé :))), tak mi na talíř rázně sama plácla od každého něco. Bylo toho moc...tak moc, že než jsem to všechno snědla, měla jsem alespoň dost času popřemýšlet, co to udělá, až se to všechno v žaludku spojí. Salát česnekový, vajíčkový, rybí, sýrový...jsem tedy dohromady ještě nikdy nejedla. Ale pak jsem nad tím mávla rukou...však je kolem mě dost doktorů a už mám zkušenosti (i oni), jak mě křísit...

JEŠTĚ TO NEKONČÍ
O takovou poslední tečku za mou stáží se ale postaralo až další úterý, kdy jsem si do nemocnice přišla už jen pro razítko, a kromě toho jsem přinesla vrátit nemocniční plášť, který jsem předtím doma vyprala a vyžehlila (no tedy...já ne...maminka :), neb jsem pokládala za slušné vrátit ho ve stejném stavu, v jakém jsem ho dostala. A ten plášť se postaral o poslední příhodu, nad kterou jsem kroutila hlavou. Věřte nevěřte, když jsem plášť nevrátila hned v pátek spolu s dozimetrem a klíčema, někteří lidé (naštěstí ne všichni, to by mě opravdu mrzelo) nabyli dojmu, že jsem si plášť odnesla jako suvenýr a už ho nehodlám vrátit. No nevím, myslím, že mám doma v šatníku lepší kousky :) To byste pochopili, kdybyste mě v tom plášti viděli... :) Každopádně než jsem prošla dvě chodby, absolvovala jsem celkem 4krát naprosto stejný rozhovor, kdy jsem 4krát vysvětlovala, proč vracím plášť až dnes, a odpovědí mi 4krát bylo, že jsem to prát nemusela, že na to tam je nemocniční prádelna. Ale opravdu o poslední tečku se postaral...no hádejte kdo? Plášť jsem vracela do místnosti, která sousedí s brachyterapií a má s ní stejné dveře. Když jsem na ně zaklepala, otevřel mi pan primář a ve chvíli, kdy mě spatřil, obrátil se ke mně na uvítanou zády a nadšeně zahalekal na ostatní personál, cituji doslova: „Pojďte se podívat, kdo nám tady přišel omdlívat!“

PS: vše, co jsem napsala, se skutečně stalo, nic jsem si nepřibarvila, ono ani nebylo třeba....prostě každé pracoviště má své vlastní postavičky a kuriózní situace s nimi spojené, není to jen výsada hvězdárny, jak jsem si doposud myslela :)