Panev

Už několikrát jsem slyšel od kamarádů a známých "co se Ti stalo?", "proč jsi smutný?", "co se děje?" a podobné otázky týkající se mé nálady a to i v případě, že jsem měl dobrou náladu a tvářil jsem se, dle mého názoru, optimisticky a dokonce i s úsměvem. Někteří kamarádi mě dokonce při fotografování vyzývají, abych se do foťáku řechtal, že prý jen tak vypadám normálně. A tak jsem si říkal, že vlastně ani pořádně nevím jak se tvářím a jak vypadám. Svůj obličej zahlédnu akorát ráno na pár chvil, když na sebe cákám silně chlorovanou vodu a pravda, žádna sláva to není. Pokrčená a nateklá maska s nepřítomným výrazem. Ale uvažte, kdo bude o půl páté ráno vypadat pěkně, že? Tak jsem se rozhodl, že si odpoledne na chvilku stoupnu před zrcadlo a budu se tvářit nejdřív jak se cítím při špatné náladě, neutrální a nakonec při optimistické. Zhrozil jsem se. O prvním ksi(y)chtu se raději ani zmiňovat nebudu, při druhém jsem se tvářil jako kdybych snědl kupu sraček a při tom optimistickém jsem se tvářil sice jakž takž, ale k optimistickému pohledu to mělo daleko. Co naplat, už to asi nezměním. Takže až mě někdy potkáte a já vám budu připadat, že se tvářím jako bych prodělal koloskopické a endoskopické vyšetření zároveň, tak ve sktučenosti určitě prožívám vnitřní klid, mír a spokojenost.