Panev

Vidali jsme se tuhle s Gabim na večeři do jedné všemi zaměstnanci hvězdárny oblíbené hospody, do Konve, abychom se posilnili na nadcházející dlouhý pozorovací večer. Gabi si dal brambory s vajíčkem a já knedlíky s vajíčkem. Za chvíli nám jídlo naservírovali, nu, na můj vkus podezřele rychle...a taky že jo. Gabi měl na rozdíl ode mě jídlo poživatelné, ovšem já, chudák, jsem měla na talíři zeleno-černo-bílé COSI nasáklé a rozmočené tekutým průhledným slizem. Tak jsem si řekla že to asi ne a Gabi přivolal číšníka. Ten se omluvil a odnesl tu hrůzu do kuchyně. Za minutu přišel kuchař, na taliři jsem poznala naprosto stejné kousky onoho zeleno-černo-bíleho čehosi, jen jinak uspořádaného. "Tak už je to slečno v pořádku??" "Hmm..." "Klidně to zkuste ochutnat..." "No, hmm, já to mám radši tak trošku křupa...." Prááásk! A už ležel talíř na stole metr přede mnou a kuchař zmizel v cukuletu do kuchyně. Má už tak se třepající kolena dosáhla děsivých kmitočtů, má brada dosahovala až k zemi, hlava mi hořela jako termonukleární reakce a tep srdce dosahoval neměřitelných hodnot..Po chvíli přiletěl číšník, odnesl talíř a přišel za chvíli, že už se připravuje nové jídlo a že se mi moc omlouvá. To, že mi teď pan Vařečka do jídla nejspíš naflusá mi nepřipadalo zas až tak strašné jako představa, že by mi měl ono druhé jídlo donést právě on...jak bylo předvídáno tak se i stalo. Pan vařečka osobně mi přinesl něco, co na první pohled ani zdaleka nepřipomínalo jídlo před tím- křupavé, dozlatova opečené kostky knedle a uvařené vajíčko se špetkou červené papriky. "Bude Vám to takhle vyhovovat?",ptá se pan Vařečka. V duchu:"Uaaaa!" Doopravdy: "Samozřejmě, děkuji.To vypadá moc dobře." Polk. Dali jsme se do jídla. Ovšem pan Vařečka se mi pomstil dokonale. Dal mi tak velkou porci, že jsem ji nemohla sníst. Ovšem strach mi nedovoloval cokoli z té dobroty nechat na talíři. Snažila jsem se ony lahodné kousky knedle vnutim Gabimu :), ale i on po chvíli odmítal. V té chvíli jsem litovala že nemám husí krk. Kolem prošla číšnice a řádně nenápadně si mě prohlédla, co je to tam za holotu. Hodně nenápadně. Nic na plat, pět kousků na talíři přece jen zůstalo, přikryla jsem je tedy ubrouskem a doufala že přijde číšník. Tentokrát to vyšlo. Nechali jsme velké spropitné a zvedali se pryč. "Doufám že na nás nezanevřete.Moc se Vám omlouváme." "Ne, nevadí, nic se nestalo, samozřejmě že ne... ." V uších mi zněla hudba E. Monricconeho z Tenkrát na Západě a před očima se mi objevovala tvář Clinta Eastwooda. Chyběly jen dřevěné lítačky a na mé hlavě kloubouk...Aby toho nebylo dost, po cestě na hvězdárnu se Gabimu roztrhla guma na bundě a já přemýšlela, do kterého křoví zaběhnu, až se mi bude chtít zvracet. Tak už alespoň vím, co si už snad nikdy v životě neobjednám v hospodě. Alespoň ne v Konvi. Jestli se tam tedy ještě vůbec někdy objevím. Pěkný večer a pekné pozorování zatmění Měsíce. S vidinou na lepší časy se loučí Lenka :))