Panev

Dostal jsem vyhubováno, že už jsem tady dlouho nic nepřihodil a tak usedám k vrčícímu počítači a posílám drobky mého ranního jablečného závinu přímo do klávesnice. Rád bych se totiž s vámi podělil o zážitky ze včerejšího večera. Po docela perném dni jsem bloudil Brnem a dělal ze sebe podivína, který strká svůj stativ s foťákem do všemožných zákoutí. To je ale teď jak se říká "fuk" ("u" čteme jako "u" nikoli "a"). Důležitější je, že jsem zhotovil asi padesát snímků brněnských dominant i s hvězdným pozadím, na kterých nebylo rozhodně nic podivného. Focení jsem tedy brzy nechal a odebral se co nejrychleji domů, kde jsem ze sebe utřel pot a pustil film na dobrou noc. V momentě, kdy jsem začal křísit poslepovaný mobil, se ovšem ozval Jirka, který mi z autobusu jedoucího z Prostějova oznámil, že na obloze zuří polární záře. Neváhal jsem, popadnul foťák a vyrazil na malé návršíčko za Bobby centrum, které jsme si už pro tyhle příležitosti s Jirkou vyhlídli dřív. Cesta nahoru byla poněkud lepkavá (ano, to je to pravé slovo), protože jsem měl pocit, že kráčím po plastelíně. Když jsem ale dorazil nahoru, viděl jsem něco neskutečného: Naoranžovělé panorama Brna a nad severem obrovský oblouk zelené záclony, nad kterým se občas prohnaly červené fleky. Ano, byla to ona - Aurora Borealis - a zvolna se měnila. Polární záře je opravdu fascinující úkaz. Celé to zdánlivě velké Brno se proměnilo na legrační shluk ještě legračnějších malinkatých budov, nad kterými plápolalo něco velkého. Záře měla tvar dokonalého oblouku posešívaného ze svislých měnících se pruhů. Má fantazie tedy neměla moc práce s tím, aby mi ukázala jak teď gigantický mechanismus magnetického pole naší Země pumpuje k pólům rozzuřené sluneční částice, které před několika dny vyštvala při silných erupcích ze své přízně naše denní hvězda. Po hodině nadšeného koukání jsem se vydal na cestu dolů, která vedla zpátky po velké hroudě plastelíny. Při sestupu mě však začalo něco neznámého bičovat do pravé nohy. Bylo to čím dál tím těžší a zvuky, které se při nárazech o mé rifle ozývaly, dokonce občas přehlušovaly hudbu reprodukovanou z mého mp3mana. Před chvílí jsem viděl polární záři a tak mě taková maličkost na temném návršíčku nijak nevyváděla z míry a čekal jsem, že pravého viníka divných úderů odhalím až na světle velkoměsta. A odhalil. Byla to má rozvázaná tkanička, jejíž volné konce na sebe nabalovaly stále větší a těžší boule plastelíny. Příhoda, ve které hrála hlavní roli volná tkanička a několik kilogramů plastelíny, mě ale zdaleka tak nemrzela jako skutečnost, že nebýt Jirky Duška, nic bych neviděl a celé divadlo prospal. Přitom znám tolik hvězdářů, že by se jimi dal naplnit fotbalový stadión. Nu což, možná měli mobil stejně vybitý jako já a stačili zavolat jen hrstce svých známých… haj hou!