Panev

V práci máme výtahy, které jsou staršího data a tudíž se občas pokazí. A vždycky jak se pokazí, tak se volájí opraváři. A včera se zrovna pokazil. Upozornil na to jeden Turek, který u nás v hotelu bydlí už druhý týden.
Zaplatí si ubytování na dvě noci a dopoledne, v den kdy mu končí ubytování, sjede dolů i se svou rodinou, se všema báglama, taškama, kuframa a vším jejich harampádím. Zeptá se jestli si může nechat všechno to Kilimanjaro věcí u nás na recepci, že si skočí s rodinkou jen na oběd do vedlejší restaurace. Já mu řeknu "no problem" a oni začnou stěhovat tu haldu věcí k nám na recepci. Odejdou na oběd a je klid. Po asi dvou hodinách vidím milého Turka jak jde k recepci, ale místo aby si chtěl vzít věci, tak mi strká do ruky peníze a oznamuje mi, že zůstává na další dvě noci. Tak si v duchu říkám jasně ty kluku turecká a už nahlas mu oznamuju, že máme volno a že to nebude problém. Turek opět mizí v útrobách restaurace a po pár hodinách se rodinka zase pakuje směr deváté patro, zpátky na pokoj. No a tak to chodí už druhý týden. Jeho ženě jsem už hledal vlak do Prahy, zodpovídal několik otázek a milionkrát říkal bye bye, když už to skutečně vypadalo, že odjedou. Jedno dopoledne mi už ozmámili, že dnes je skutečně finish. Opět odešli do restaurace a po nějakém čase vidím jeho ženu jak si to šine k recepci a už na mě z poloviny haly huláká "don´t kill me" a v ruce drží money. Uááá, vím proč to říká, nasazuju profesionální úsměv (ano věřte nebo ne, ale skutečně to dokážu) a vytahuju ubytovací knihu, abych přeškrtl datum odjezdu. Když se to stalo už několikrát nedalo mi to a zeptal se jako co se děje, že tu tak pořád trénují stěhování národů. Tak mi bylo řečeno, že čekají na charterový let směr Kazachstán nebo do nějaké té prdélkovice kolem Kaspického moře a že jim to pořád mění. Aha, řekl jsem si v duchu a šel si sednout zpátky na rozvrzanou otáčivou židli.
Ale zpátky k tomu výtahu. Tak přesně tenhle Turek mi asi ve tři hodiny oznámil, že výtah probably don´t work, že je o něco higher než má být. Zamkl jsem recepci a šel se přesvědčit. Otevřel jsem výtahové dveře a skutčně výtah byl asi tak deset patnáct centimetrů výše. Vlezl jsem do výtahu a zmáčkl první patro. V těchto případech si sebou beru vždycky mobil, člověk nikdy neví, kdy zůstane vyset, zvlášť když jsou tři hodiny odpoledne a všichni zaměstnanci našeho podniku jsou už v trapu. Dojel jsem do prvního patra, v pohodě otevřel dveře, zavřel dveře a zmáčkl přízemí a sledoval jak výtah krásně jede dolů a jak se krásně zastavuje asi půl metru nad přízemím. Samozřejmě nejdou otevřít dveře, hahaha, to je sranda říkám si, zmáčknu první patro, rozjíždím se a v pohodě dojedu do prvního patra. Otevírám dveře a než zmáčknu znovu přízemí, něco malého mi v hlavě říká, kašli na to, sejdi to po schodech a zavolej opraváře. Něco malého v mé hlavě je příliš malé na to, abych to poslechl a mačkám opět přízemí. No a opět jsem se zastavil půl metru výš než bych měl. Hahaha, říkám si to je dobré a mačkám první patro stejně jako předtím, ale s tím rozdílem, že teď se výtah nerozjel. Úaa, ok kámo, tak ještě jednou. Mačkám a nic. Sjedu všechny čudlíky kromě zvonku (zvonek nemá cenu mačkat, protože by mi pan recepční stejně nepomohl, ten má totiž jednu neodkladnou záležitost v jedné výtahové kabině) co tam jsou a nic. Vůbec nic. Úa, to je super, začnu tam poskakovat, slyšel jsem, že to totiž někdy pomůže. Nic. Sjedu znvou čudle, teď už trochu nervózněji a nic. Poskakuju a mačkám čudlíky zároveň. Nic. Začíná se mi zrychlovat tep a není to jen tím skákáním. Otáčím se na zrcadlo umístěné v kabině a začínám se sám na sebe smát, vyceňuju zuby a uvědomuju si, že jsem se už dlouho tak bezva nesmál. Smích mě přechází a vkrádá se myšlenka: sakra do prdele co budu do řiti dělat? Mobil jsem použít nechtěl, ten až v krajním případě, nechtěl jsem být za magora. Sem tam výtah trochu zakuckal, ale nerozjel se. Dívám se na hodinky, deset minut v prdeli (promiňte mi ten výraz, ale deset minut pryč jsem skutečně neříkal), začal jsem uvažovat komu potupně zavolám, ať mi pomůže z té výtahové estrády. Začal jsem šílenou frekvencí nasraně mačkat čudel do prvního patra a přitom cedil nadávky mezi zuby. Po několika vteřinách, světě div se, se výtah rozjel a já dojel do prvního patra. Vypotácel jsem se z výtahu a z recepce zavolal opraváře. Opravář přijel docela brzo (mimochodem taky tam zůstal vyset, ale on je profík, takže ví jak na to) a při opravě toho výtahu stále opakoval "to jsem blázen, to jsem blázen". Jo vážený pane, to já někdy taky.