Panev

Tak jsem včera stál u otevřeného okna, nechal na sebe proudit vzduch nasáklý přicházející zimou a díval se směrem k severnímu obzoru, abych zahlédl avizovanou polární záři. Občas mi oči ujely dolů na parkoviště, na místo kde pořád ještě nevyschla olejem nasáklá kaluž a nebo jsem čuměl jen tak do blba a přemýšlel o tom, jak mohl P. Brosnan ve filmu Rozpoutané peklo projet s tím starým křápem lávové pole. Jak už v jiném filmu řekl hlavní hrdina: "naděje je dobrá věc, možná ta nejlepší", tak měl prostě v sobě P. Brosnan asi dost naděje, že to pole projede. Já ale začal pomalu mrznout a čím víc jsem mrznul, tím víc jsem ztrácel svou naději, že nějakou polární záři uvidím. Zavřel jsem okno, ještě chvilku se díval, narozdíl od Rozpoutaného pekla, na pitomý film s J.-C. Van Dammem a šel jsem chrápat. Když jsem usínal tak jsem si vzpoměl na jeden citát o naději od P. Mazzolariho: "Naděje vidí klas, když můj tělesný zrak vidí jen hnijící zrnko". Myslím, že naděje je skutečně dobrá věc. I hope.