Panev

Včera jsem se zúčastnil triatlonu. Za tímto značně velkohubým konstatováním se skrývá příjemná akce v moravských Jedovnicích s názvem Rezavý mužíček.

Jedná se o memoriál s mnohaletou tradicí, která začíná pitím piva a živou hudbou v místním kempu. Následuje kratší spánek a druhý den ráno zájemci likvidují kocovinu koupáním, projížďkou na kole a vyklusáváním únavy. Koupání představuje 600 metrů přes rybník a zpět, výlet na kole 45 kilometrů po okolních silnicích a běh 6 kilometrů sousedním lesem. Toliko teorie a nyní k praxi.

V sobotu ráno jsem vstal celkem brzo, měl jsem totiž sucho v puse a chtělo se mi děsně na záchod. Jedinou výhodu představoval fakt, že v noci nepršelo a tak jsem nemusel balit stan, který jsem večer předtím ani nepostavil. Zatímco v osm hodin ráno v kempu ještě všichni spali, o hodinu později už to všude bzučelo jako v úle a překypovalo nervozitou. Oproti minulým ročníkům se pár věcí změnilo. V rybníce letos není voda. Tedy nějaká tam je, ale maximálně po kolena, proto bylo plavání nahrazeno kilometrovým rozřazovacím během ke kolům a samotná trasa pro kola byla taky o pár kilometrů kratší. Stoupnul jsem si do fronty, vyfasoval na ruku číslo, do ruky mapu a poprvé během dne zapochyboval o svém zdravém rozumu.

Na start mě upozornila kamarádka, která mi přijela i s dalším kamarádem fandit, a zatímco jsem s ní usilovně žvanil otočený zády ke startovní čáře, všichni někam odběhli. Rychle jsem se rozloučil a začal s likvidací první dnešní ztráty.

Na kolo jsem nasedal přibližně padesátý ze sedmdesáti a těšil se, že teď si to teprve užiju. Nemám sice ještě nášlapy (taková ta kovová věc, co spojí botu s pedálem kola) a gumy spíš do terénu než na silnici, ale trať byla hodně kopcovitá s dlouhými stoupáními a krátkými sjezdy, něco přesně pro mě. Šeredně jsem se mýlil.

Hned na začátku jsem se nalepil na několik vazounů, kteří vypadali, že trasu dobře znají a pojedou rychle. Rychle skutečně jeli, takže i naše špatné odbočení muselo oku diváka nabídnout hezký dynamický zážitek. Následné společné rozpačité civění do mapy už tolik výbušnosti a energie asi nenabízelo. Ale co, stane se. S tímhle pocitem jsem začal s likvidací druhé dnešní ztráty.

Podruhé jsem se ztratil zcela sám. Když jsem se prokousal přes asi deset lidí roztahaných na několika kilometrech, ocitl jsem se na křižovatce a nevěděl, kudy dál. Totéž vzápětí začal řešit postarší chlapík s mapou, který si myslel, že mám orientační smysl a on tak nebude muset vytahovat brýle na blízko. Cha chá. Situaci rozsekla šnůra jezdců (ano - stejná, kterou jsem uplynulou půlhodinu pracně zdolával), která se kolem nás přehnala a odbočila správně. Ale co, stane se. S tímhle pocitem jsem začal s likvidací třetí dnešní ztráty.

V následných kopcích jsem předjel už jednou předjeté a posunul se kamsi do poloviny závodního pole. Když jsem dokonce zdolal i někoho úplně nového (!) a pak dokonce i několik lidí s nášlapy, začal jsem situaci vidět docela růžově. Asi osm kilometrů před cílem jsem dojel skupinku, která slibovala rychlý dojezd na přibližně třicátém místě. A v tom přišel okamžik O a průser P.

Kolem nás se totiž přehnal jakýsi týpek a mě ovládlo ego. Mezi zuby jsem procedil něco jako: "Tak tohle teda ne" a pověsil se za něj. Nějak mi v tu chvíli nevadilo, že má na zádech baťůžek, což nedává moc smysl. Soustředil jsem se pouze na to, abych vydržel jeho tempo a sledování trasy nechal na něm. Zatímco jsme se tahali v kopcích o každý metr, prosvištěli jsme Jedovnice a vyjeli ven. Teprve u další bílé značky ve mně znovu převládl zdravý rozum, který vystřídalo nasrání. Stál jsem u hliníkové cedule s nápisem Kotvrdovice a pomalu mi docházelo, že jsem jel několik kilometrů úplně zbytečně za osamělým výletníkem. Pocit "ale co, stane se" se už neobjevil. Asi měl hlavu v dlaních a říkal si: "Panebože, to je ale vůl!"

Pak už bylo celkem jedno, že jsem zpátky jel asi nejrychleji za celou cestu. Na běh jsem dojel slušně vyšťavený v době, kdy už první dobíhali komplet a následná cesta lesem tak byla spíš kombinací indiánského běhu a absurdního dramatu. Do poloprázdného cíle jsem se téměř doplazil šedesátý.

Ale co, stane se. Příští rok si přivezu nášlapy a jiné gumy. Pokud to někoho zaujalo, pojeďte taky! Je to veliká legrace, príma atmoška a tak vůbec, budeme společně hledat cestu. Celé bych to zakončil citátem jednoho účastníka. Krátce poté, co se skoro všechny holky seřadily na startu a odběhly do lesa, vylezl tento moudrý muž ze stanu, zálibně se rozhlédl kolem a pronesl: "Pánové, taky slyšíte to ticho?"