– 15.3.07 –
Káva, o které jsem vždycky snil
Tak konečně to přišlo. Nastala ta správná situace, jing a jang se dalo do rovnováhy a já konečně mohl navštívit Apla v jeho práci a dát si to vyhlášené kafíčko z jejich vyhlášeného stroje, na které mě zve snad čtvrt roku. Sluníčko svítilo, ptáčkové zpívali a já s úsměvem na tváři mířil do náruče zážitku, na který jsem neměl hodně dlouho zapomenout. Mířil jsem vstříc voňavému kafíčku, na jehož vůni a chuti bych odplul do nekonečných dálek universa. Bohužel, realita byla poněkud jiná. Začalo to slibně. Pozoroval jsem Apla s jakou péči nahřívá můj hrníček než do něho bude proudit káva, jen aby zážitek a chuť byla co nejlepší. Nahřívání hrníčku trvalo pouze pár sekund. Pak stroj přestal fungovat. Apl kroutil hlavou a komentoval to slovy, že tohle se mu ještě nestalo. To nic Aple, v mé přítomnosti totiž občas přestanou fungovat věci, které běžně fungují bez problémů. Nicméně stroj si po chvíli dal říct, zvlášť když ho Apl občas vypl a zapl a jemně polaskal svou intelektuálskou ručkou. Další nepříjemnost přišla v zápětí. Apl se mě totiž snažil přesvědčit, že krabicové mléko, které vytáhl z ledničky není zkažené, a že mívá takovou chuť a vůni. Ne milý Aple, takhle krabicové mléko opravdu nevoní, ani to nejlevnější. Přesvědčil jsem ho a myslím, že jsem zachránil několik pracovníků od pořádného průseru a to doslova. Mléko vylil. Aplův pohled mi začal naznačovat, že bude kafe bez mléka, s čímž jsem hrubě nesouhlasil a než jsem cokoliv stačil říct, vydal se hledat nové a čerstvé mléko. Nebudu to natahovat, nové mléko nesehnal. Začalo mi ho být líto. Pohled na jeho upocenou a zničenou tvář mi dodal na jazyk větu: „Aple, to nevadí, já mám rád kafe i bez mléka“. Přiznávám přátelé, lhal jsem. Ale nemohl jsem si pomoct. Již déle jsem nemohl sledovat jeho muka. Dostal jsem teda kávu bez mléka. A jak chutnala? No..., no, chutnala opravdu skvěle, vážně! Fakt nelžu...
