Panev

Kamarád Adam má loď. Za tímto jednoduchým konstatováním se skrývají měsíce dřiny, kdy se snažil vzkřísit jolu pomalu se rozpadající na zahradě hvězdáře Jeníka. Ale nakonec zvítězil, z intelektuála se stal řemeslník a z polomrtvé lodi vcelku unikátní plavidlo. Poslední letní dny už netráví s kýblem epoxidové pryskyřice, ale prohání svůj výtvor na hladině brněnské přehrady. A protože má jola dvě plachty, jednu velikou hlavní a druhou menší kosatku, občas potřebuje při silnějším větru další pár rukou – zrovna včera ten můj.

Už když jsem si balil věci do batohu, tak mě trochu znervózňoval vítr, který lomcoval s větvemi stromů za oknem. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, že? Na přehradě jsem si pro jistotu natáhl neoprén, skočili jsme do lodi a doslova odfrčeli na hladinu brněnského království řas a sinic.

Jízdu jsme si oba fakt užívali. Během pár minut jsme dvakrát překřížili hladinu a zdárně ustáli několik nečekaných poryvů bočního větru. Tady by se asi hodilo popsat princip. Kormidelník Adam sedí vzadu a kromě kormidla drží ještě kladkou hlavní velkou plachtu. Náklon lodi kontroluje kormidlem, kdy může otočit loď víc proti větru a snížit tak boční tlak, nebo povolí kladku a natočí hlavní plachtu, kdy dosáhne téhož. Plavčík Apl drží na laně menší kosatku a v případě potřeby vyrovnává tělem náklon při poryvech větru – stejný princip vidí člověk například v telce při závodech plachetnic. Toliko teorie a teď praxe.

První dvě obrátky proběhly celkem v pohodě. Před třetí jsme se blížili k chlapíkovi s prutem na břehu a protože jsme mu nechtěli plašit ryby, otočili jsme se o něco dřív. Obrátka dopadla na jedničku, obě plachty se znovu napnuly a loď vystřelila od břehu. Co se stalo potom přesně nevíme. Zkoušeli jsme to zpětně rekonstruovat, ale v tom okamžiku se dělo několik věcí současně a máme v tom trochu zmatek. Jisté je, že se do nás opřel skutečně výživný poryv. Loď ještě víc zrychlila a zároveň se pořádně naklonila. Jisté taky je, že se Apl vyklonil co to šlo a z lodi trčel od půlky stehen nahoru. Adam se pokusil vyrovnat náklon tím, že zcela pustil ráhno hlavní plachty a trhnul kormidlem. Ale loď už asi byla příliš nakloněná, ráhno se už nedokázalo srovnat jako vlajka podle větru a místo toho se asi zapíchlo do vody, která ho navíc strhávala do původní polohy. Pákový efekt tak fungoval nadále, což chudák Apl zrovna nevylepšil křečovitým držením kosatky. Během několika nekonečně pomalých vteřin si loď lehla na vodu a ze dvou třetin se potopila.

Zůstali jsme sedět jako zařezaní na boku napůl potopené lodi uprostřed přehrady, kde bylo jen několik surfařů, ale rozhodně žádný další jachtař, který by nás třeba odtáhnul. V takovém počasí by taky na vodu vyjížděl jenom úplný magor. To si asi myslela skupinka čumilů, kteří se začali shromažďovat na břehu zhruba 50 metrů od nás. Vítr sílil, přes loď se převalovaly vlny a Adam vytáhl mobil. Na druhý pokus se kamsi dovolal a tak s vědomím, že pomoc je na cestě a zřejmě to bude pěkná pálka, jsme seděli jak zmoklé slepice na pomalu klesajícím trupu.

Za čtvrt hodiny se v dálce objevil motorový člun, který nás uviděl až po chvíli, kdy Adam stál na trupu a zuřivě mával. Jaké bylo naše překvapení, když se ze slíbené pomoci vyklubala dvoučlenná hlídka městské policie. A jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se dívám na zatraceně pěknou strážkyni zákona. Člověk si v takové chvíli připadá jako idiot a vlastně tak asi i vypadá, což ještě dál komplikuje přítomnost někoho, před kým příroda naopak velí působit děsně neohroženě.

Člun kormidloval veliký a dobrácký uniformovaný sympaťák Medvěd, který hned začal zručně organizovat naši záchranu, zatímco jsem na tajňačku přes sluneční brýle obdivoval blonďatého Anděla (někdy jsou takový brejle fakt dobrá věc). Loď jsme odvlekli k nejbližšímu břehu na mělčinu, pod vodou sundali plachty, narovnali trup a vykýblovali tolik vody, aby ji bylo možné odtáhnout. Zachránci mezitím posbírali trosky na hladině a dokonce zajeli do nejbližší hospody pro další dva kýble. Pak už nás zapřáhli a pomalu jsme se rozjeli ke vzdálenému přístavišti.

Zatímco u mola Medvěd pomalu brzdil, Anděl neohroženě vyskočil na molo, sehnul se pro špagát od lodi a ... zahučel po hlavě do vody. Když vyplaval, rudý až za ušima zkonstatoval, že se mu to musí stát zrovna týden před odchodem do civilu, ale že se na druhou stranu s pistolí ještě nekoupal. Ha, příležitost zbořit komunikační bariéru - navlhlému Andělovi jsem gentlemansky nabídnul suchý ručník. Odmítl s tím, že to vydrží na služebnu. Zatraceně! Nezbylo mi tedy než se urazit :-) Medvěd si zatím napsal naše jména a na děkování se usmál s tím, že na podobné věci koneckonců platíme daně. Anděl na rozloučenou usmál taky a prý až to vyklopíme příště, máme se zase ozvat. Oba nasedli do člunu a odjeli do dáli vrátit kýble a dát si grog.

Konec jako z pohádky? Jenom trochu – jola má potrhanou plachtu, naštěstí ne nevratně, a zatím je nepojízdná. Počasí se kazí a nad další jízdou tak visí otazník. Přesto bych chtěl poděkovat bezejmenné hlídce městské policie a slibuju, že při nejbližší příležitosti to vyklopíme zas. Mám na to ale už jenom týden :-(