Panev

Tak a je to opět tady. Ranní hra zvaná jatka po týdnu začala ještě s větší silou než před týdnem. Nachystal jsem si budík tak, aby Ti malí hajzlíci, když budu vycházet z domu a nastupovat do trolejbusu, už byli ve škole a neotravovali mi život.
Už když jsem vyšel ze vchodu a podíval se na protější zastávku, už v tomto okamžiku, jsem zjistil svůj velký omyl, už v tomto okamžiku jsem věděl, že cesta bude poněkud delší. Došel jsem na zastávku a zařadil se mezi ostatních sto tisíc miliard lidí, kteří tam stáli. Minuta, dvě, tři, pět, sedm a nic. Řidič trolejbusu č.26 pravděpodobně za volantem omdlel, tramvaj sjela z cesty a teď sama někde vráží do nějakého betonu nebo plechu za hlasitého ječení cestujících. Začalo mi mrznout pravé ucho a s nechutí jsem sledoval na zastávce stojícího kuřáka. Zastávka se rozrostla o dalších deset tisíc miliard lidí. Po deseti minutách čekání na zastávce se objevil trolejbus. Bylo mi jasné, že dostat se do něho a odjet s ním směr Konečného náměstí je stejně nemožné, jako kdybych měl knockoutovat Mika Tysona v jeho nejlepší formě. Jen si jeďte hlupáci, řekl jsem si, do minuty tu bude poloprázdný trolejbus a já si v klidu odjedu bez mačkání. Dnes ale do minuty nepřijel. Přijel za dalších pět minut a já už silně nasraný se rozhodl dostat do trolejbusu stůj co stůj. Podařilo se a já konečně odjel směrem na Úvoz.
Vystoupil jsem a s pocitem, že to nejhorší mám za sebou jsem v kročil do pekárny a cukrárny zvané Golem, abych si koupil jídlo. V řadě stálo asi jen pět lidí, ale bohužel jeden z nich se rozhodl vykoupit celý obchod. Milión toho, milión támhleto toho a dva milióny tady toho. Začal jsem skřípat zubama. Nevím kolik dnů nebo let uběhlo mezitím co jsem stál v Golemu, ale asi hodně, protože když jsem vyšel ven, okolí jsem už nepoznával a měl jsem velké problémy najít zastávku směrem na kravák.
Nicméně ocitl jsem se na zastávce a čekal na tramvaj společně s dalšími třemi miliardami děcek. Minuta, dvě, tři, pět, deset a tramvaj v nedohlednu. Představil jsem si, jak škrtím všechny ty děcka okolo a hned se mi udělalo lépe. Tramvaj dojela společně s pěti miliardami lidí a celý dav tří miliard děcek mě sunul dovnitř. Tep se mi zrychloval a nejvyšších obrátek nabral v okamžiku, kdy tramvaj nemohla odjet. A tak řidič otevřel dveře a zase je zavřel, otevřel, zavřel , otevřel, zavřel, a když tuto svou hru KDO Z KOHO s tramvají zopakoval desetkrát, tramvaj se rozjela. Na další zastávce nastoupila další miliarda lidí a pak všech devět miliard lidí, kteří se v tu chvíli nacházelo v tramvaji, sledovalo asi dvě minuty opět hru KDO Z KOHO. Jeli jsme vzhůru, v tramvaji někdo prdl a já si začal odříkávat otčenáš. Když jsem vystupoval z tramvaje, málem jsem brečel a v duchu se ptal Boha PROČ?
Přeji vám pěkný začátek sedmého týdne.