Panev

Noční život v podniku kde dělám bývá zajímavý. Sídlíme v útulném parku uprostřed města a na kopci. Po odchodu posledního živáčka se toto místo stává úlem nejrůznějších společenství. Na dětském pískovišti se nejprve usadí puberťáci s alkoholem, cigárem a občas i jointem. Tu a tam je vyhodí smažky a ty si to pak píchaj rovnou do plyše. Vesměs se prý jedná o brněnské kněžky co chodí semotam po městě za lidový peníz. Takové si sexuchtiví řidiči naloží na sedadlo pak to v parku rozjíždí. Podle počasí. Jak se časy mění, kultura nočního života tu upadá – v devadesátých letech se sice několikrát souložilo přímo před hvězdárnou, ale sténající siluety rozpuštěné v šeru blížícího se rána doplňovala stylově lahev vína poblíž.

Co je ale novinka našeho lesoparku, to jsou složky pořádkových sil. Ten kopec k tomu přímo láká. Uvelebit se v teple auta, v klidu si poradit s večeří a pak chvilka odpočinku před další štací. Díky jejich přítomnosti je asi náš milý kopec bezpečný také po setmění. V rámci možností ,,velkoměsta‘’. Tu a tam narazím na zaparkovaný vůz s majáčky pod tímhle keřem, tu a tam jsou omotaní kolem kopule, tu a tam mě přijdou dokonce zkontrolovat, jestli ještě žiju. Okno mé kanceláře je totiž v přízemí a vesměs dokořán otevřené. Všude tma, jenom slabá bludička lákající kolemjdoucí k trochu toho šmízování. Co se taky divit, sleduje to celý národ a foajér je skoro každý. Pokaždé prohodíme několik zdvořilostních frází, jakože JÁ: to ste hodní že se staráte, ale já sem ok a vzhledem k tomu, jak odpudivě vypadám se ani moc znásilnění nebojím – ONI: tobyste se divil milej pane, co se to tady všude kolem vás dneska děje. JÁ:… a tak dál a tak dál.

V zásadě si jejich práce vážím a respektuji je, v zásadě mě serou všechny ty pokuty za hovadiny, protože se kluci zrovna nudili a honili prémie. Pokud je kára viditelně zánovní po našimu, je to hotové peklo vyjet na ulici. Proto jsem si dneska v noci fakt z Gustem užil divadlo, které mi připravili. Během siesty sjeli kluci z cesty u knihovny dolů k Hrubišovi. Tedy do míste, kde se jednak auto vejde naknap a jednak nikdo nikdy nesype nic ničím. V některých místech je terénní vlna akurát tak ostrá, že to bez třetího, písku a lopat prostě nemohli vyjet. A to na sebe upozornili tak, že spustili náš alarm. Pokaždé když se tam jedou zašít se totiž nažhaví čidlo v knihovně – podle nich za to můžou nějak jejich komunikace, protože prej houkaj běžně auta, když je míjí. To samo o sobě je absurdní.

Absurdnější to ale bylo, když mě asi po půl hodině přišli vytáhnout z kanclu, protože prostě nemohli vyjet. Tak jsem jim dal lopaty a nechal je vyházet cestu. Navrhl jsem jim, jestli nechcou zkusit tu druhou, posypanou a proházenou, i když je to tamtudy dál. Báli se však toho, že to nevyjedou. Tak jsem si zapálil cigáro a sledoval je jak makaj. Házeli jak fretky, holé hlavy se jim leskly v záři světlometů a se supěním se mi snažili vysvětlit, že jak se to tam pokoušeli zabezpečit a ohlídat, nějak sjeli z cesty. Jistě, to se stane. Ale nechat to dojít až tak daleko? To snad trumfne jedině Leon u Havířova, když je v obci Chábory (nebo něco takového) stržen most a několik kilometrů předem je Leonem vytyčená trasa poctivě značena jako slepá ulice. A míst, kde se otočí Forman s dlouhým vozíkem rapidně ubývá.

Během druhého cigára mi to nedalo a znovu jsem jim navrhl tu druhou cestu. Stačilo by jednou zatlačit a dojedou bez práce až na asfaltku. Upocení a úplně vysílení na to nakonec přistoupili. Jeden naskočil, rozjel a vyjel. A v jednom místě, shodou okolností tam, kde se to dalo čekat jsme ho pak krátce s tím druhým žďuchli. Musel jsem se držet, abych nevybouchl smíchy. Popřáli jsme si dobrou noc, ja dostal dík a šel jsem to sepsat. Na ty dvě cigára co jsem je sledoval jak dřou a v duchu tak nějak tušil že to nakonec projedou jinudy, na ty si vzpomenu pokaždé, až mě příště dají pokutu za nějakou blbost. Cítil jsem se v tu chvíli dost nad věcí :)

komentáře:

 Rudolf Novak: bohuzel se to delo v mistech, kde by to kamera asi moc nechytal :)  

Okomentovat