– 17.2.06 –
Pád
Život je strašně podivná věc. Stále vás něco překvapuje, stále vám něco uniká, stále se divíte, stále přemýšlíte a vy stále nic nechápete. Jednou je prostě všechno fajn, přesně podle vašich představ, nebo se to aspoň vašim představám přibližuje a jednou se vám zase život směje do tváře. Někdy máte dokonce pocit, že už to není smích, ale výsměch. Sedíte na vlnovce sinusoidy, rychle klesáte pod osu x a máte strach, že tam zůstanete příliš dlouho.
Stojí u okna a bezmyšlenkovitě se dívá ven. Z oblohy se sype sních, milióny vloček, které dopadají na zem jedna na druhou. Venku mohlo být už přes dvacet centimetrů čerstvého sněhu. Sních vždycky milovala. Jako malá holka dokázala dlouho stát u okna a pozorovat, jak se vločky pomalu snáší k zemi.
Otevřela okno a nechala na sebe proudit chladný, ale přitom tak osvěžující vzduch. Vločky ji padaly na tělo a zanechávaly po sobě jen mokrou stopu. Podívala se dolů a začala uvažovat o tom, jaké by to asi bylo, spadnout do té bílé a křupavé peřiny z pátého patra.
komentáře:
Okomentovat
