Panev

Začíná mě děsit představa vlastní smrti. Ani ne tak proto, že mě může čekat neskutečné utrpení před tím, než vydechnu naposledy. To už dneska Japonci měří a doktoři (snad) řeší morfiem. Spíš se děsím toho, co mi připraví můj mozek na rozloučenou. Soudě podle toho, jaké psychopříhody mě připravuje během spánku. Tak například dneska, když jsem v noci málem umřel.

Napřed se mi zdál mírně lechtivý sen, tělo zaplavil příjemný pocit tepla, byl jsem v naprosté duševní pohodě. Jenže najednou, z ničeho nic, se ten sen změnil. Probudil jsem se z něj do jiného snu. O tom tu psal nedávno Dutohlav. Tak přesně to se mi dnes dělo. Z příjemného softporna jsem se ocitl v děsivě prázdné nemocnici, asi pro mentálně postižené, zamotaný do povlaku polštáře. Seděl jsem v rohu nějaké cimry a snažil se zorientovat, co se to děje, kde že je můj erotický sen. Najednou se dveře místnosti otevřely, někdo neviditelný vstoupil. Propadl jsem naprosté hysterii. Snažil jsem se vymotat z polštáře a křičel na toho neviditelného, ať jde pryč. Dveře se přivřely, samy od sebe, asi nebyly dobře usazené. A do místnosti vešel někdo další. Opět neviditelný.

Zažil jsem velmi intenzivní pocit, že jsem se zbláznil. Což není poprvé, to už se mi jednou ve snu stalo – asi mi začíná vážně hrabat. Tou dobou už jsem věděl, že je to jen sen, protože duchové nejsou a zoufale jsem se snažil probrat. Nic. Jediný výsledek, kterého jsem docílil bylo, že jsem se probudil do dalšího snu. Byl jsem opět v nějaké budově, obličej zkřivený hrůzou, polštář pořád omotaný kolem hlavy a nemohl jsem dýchat. Snažil jsem se ze všech sil křičet na Viktora (nevím proč právě jeho), ale měl jsem sucho v hrdle a nešlo to. Navíc jsem začal slyšet hlasy a zase se otevíraly dveře všude kolem a ke mně proudily davy neviditelných bytostí. To už jsem byl smířen s tím, že jsem se definitivně zbláznil. Najednou se odněkud zjevil Viktor, zděšeně se na mě díval a říkal mi, že vypadám hrozně, ať se probudím.

A v tom jsem se konečně probudil. Kdo ví, možná mi Viktor dneska v noci zachránil život. I když spal asi dvě stovky kilometrů západně. Probudil jsem se přidušen v polštáři. Jedna moje nosní dírka je totiž už několik dní neprůchodná, takže dýchám ve spaní výhradně tou druhou. A tu jsem si přilehl do polštáře, takže jsem si omezil přísun kyslíku asi na pět procent normálu. Oči jsem otevřel ve chvíli, kdy jsem se strašně zhluboka nadechoval pusou a měl jsem černo před očima. Origoš jsem se dusil. Možná, že tělo by mě nakonec vzbudilo a udusit bych se takto blbě nemohl, ale možná taky jo. Ležel jsem chvíli v posteli, třepal se a zhluboka dýchal. A měl jsem strašně intenzivní pocit, že jsem se podruhé narodil.

A právě proto se už nějakou dobu bojím smrti. Nebojím se ani tak toho, jak se to stane, bojím se toho, co se bude dít potom. Než se mozek vypne, než odejdu definitivně do věčných lovišť. Nějakou dobu totiž bude můj mozek generovat příběhy, jako byl ten dnešní. A to nebylo zdaleka to nejhorší, co se mě kdy zdálo. Děsím se toho, až budu umírat v zajetí vlastního mozku. To je totiž možná to peklo, co mě čeká. Mozku to trvá kdoví jak dlouho než vypne, ale umírajícímu se to může zdát jako staletí ve světě hrůz a děsu. Jistě, může to být i lepší, ale znám svůj mozek. Děsím se toho, že až jednou umřu, budu se potácet mezi různými světy mého mozku s jistotou, že z toho už se nikdy neproberu.