Panev

Možná to bude znít sarkasticky, ale taky přeji a fandím novým nadechnutím, všem a vždycky, protože hlubokému nadechnutí musí předcházet hluboký výdech a s ním z těla a duše vyjde to staré už nepotřebné. Taky jsem se mnhokrát snažil zhluboka nedechnout, ale svazaný obyčejností a životem, ketrý nikam nešel, ale jen se točil na místě se to dá dost těžko. Pokud člověk nevidí horizont, nemá vlastně kam jít a za čím. Kdybych tyto horizonty viděl možná bych byl lepším člověkěm, možná bych dokázalal ze něčím směřovat, ale dny bez výhledu na horizont byly ubíjející. Možná jsem si to měl uvědomit dříve, dost možná jsem měl udělat něco radikálního, aby se něco změnilo a ne jen čekat na to co se stane. Ono se stalo, ale nevím byla-li to věc nejlepší. Prostě to přišlo a já myslil, že se přinejmenším změním a zahlédnu nové obzory, snažil jsem se a hrozně chtěl se přizpůsobit onomu stavu, že budu otcem. Ale jak, když jsem vlastně, zas až tak moc nechtěl, ne ještě ne. Kdy? To nevím, ale zato vím, že chtít musí dva, jeden je sakra málo.
Onen rozpačitý krok něco změnit abych zůstal sám sebou, jsem asi udělal pozdě, a nebyly v tom jiné okolnosti než bezvýchodnost, probdělé noci a bezradnost. Dneska už je všechno jinak do mého života vstoupila jiná dívka, ale stav bezvýchodnosti cítím stále, protože nevím co jsem měl změnit abych se na cestě životem nedostal tam kde jsem teď, tedy člověka s cejchem jež je něčím vinen.
I já mám sny a vím, že o snech se musí mluvit, už jen proto aby ti okolo věděli, že sníme. Sny uzavřené tam někde hluboko uvnitř jsou jen plané touhy, které časem zahořknou. Se sny může zahořknout i duše a ta může ztratit sílu snít. A bez snů přece nelze žít.
Dlouho jsem se bál milovat. Hrozně moc, protože láska je sice krásná, ale může být také zákeřná, může bolet, vyčpět ale také se po letech vrátit, to všechno jsem s ní zažil a do jedné dívky jsem se zamiloval hned dvakrát, jednou protože byla jiná než všechny ostatní, podruhé protože se z ní stal úplně jiný člověk nahony vzdálený tomu dřivějšímu. Ale co se stane, když se člověk, kterého milujete, proto jaký je, změní k nepoznání? Přinejmenším duševní prázdno, v horším případě deprese a stavy bezvýchodnosti a prázdnoty duše. Neznám horší pocit dloubavý a smrdutý a bolí při každé myšlence. Jediným lékem na ní je najít nové horizonty a vyrazit za nimi, nemusí to být ty správné, mohou být mlhavé, na cestě za nimi můžeme zakopnout nebo se i vrátit na začátek a začínat znovu. Ale pokud pokud se za nimi nevydáme, jak zjistíme, že vůbec za něčím jdeme, že žijeme?
Ty kdož jsi bez viny, hoď kamenem, já už házet nemůžu, jsem vinnen prototože necítím to čím jsem dřív žil, proto vy ostatní házejte.