Panev

  

Na fakt, že často vypadám jako exot, jsem si už dávno zvykl. Ale až do soboty jsem doufal, že alespoň moje sexuální orientace je zřetelně většinová. Chyba lávky. To se večer ozvala Káťa a připomněla mi, že jdeme s Mari a jejím milým do divadla na utkání České improvizační ligy. Jako obvykle jsem na to úplně zapomněl, takže místo vybírání společenského oděvu jsem zrovna tupě civěl do trouby ve snaze uklohnit roastbeef. Nechal jsem si proto vysvětlit cestu do divadla, otočil termostatem v troubě na doraz a šel hledat svetr nejméně načichlý hospodou.

Utkání se konalo v bývalé školce, nyní klubu Labyrint, v zapadlé části jednoho brněnského sídliště. Kromě zapomnětlivosti mě zdobí rovněž mizivý orientační smysl, takže jsem se prakticky okamžitě ztratil. V takové chvíli se na cestu nezeptá jenom srab. Zastavil jsem prvního týpka, který mi přišel pod ruku. Automaticky jsem mu vykal, což byla chyba. Nebo jinak, chyba byla, že jsem ho vůbec zastavil, ale popořádku. Ukázalo se, že je podobně starý jako já a navíc hledá ten samý klub. Začali jsme proto pátrat společně a nakonec podnik ztracený uprostřed panelové zástavby taky našli.

Na znamení vítězství si tykáme a lezeme dovnitř. Hned u vchodu nás zastavuje kamarádka, která ten den vybírá vstupné. Jak mě vidí, tak se rozzáří a šveholí:
"Ahoj, pojď dál. Vstupný pro dva je za osmdesát. Přišli jste spolu, ne?"
A významně se na mě dívá.
Začínám rudnout a zřejmě ze sebe na znamení nesouhlasu vyrážím i nějaký zvuk. Marně.
"Ne, vážně?! Vy spolu chodíte? No ne!"
Blekotám cosi o tom, že jsme se ztratili a pak našli, čímž situaci příliš nevylepšuji. V zádech cítím vražedný pohled nebožáka. Platím jenom za sebe, svého nově nabytého partnera nechávám na holičkách a rychle mizím v hledišti. Zkáza je dokonána.

O přestávce jsem si dával bedlivý pozor, abych toho týpka nepotkal. Musel si nejspíš myslet, že po večerech brousím před klubem a rozhazuji sítě na ztracené koloušky. Ale divadelní show samotná byla excelentní. Pokud si pamatujete Kaisera s Lábusem v pořadu Ruská ruleta, tak dvojici herců doplňte rovnou na celé týmy, přidejte pravidla hodná sportovního zápasu, nekompromisní rozhodčí pískající fauly, napětí v hledišti a adrenalin ve vzduchu. A stejně se to nebude ani z poloviny blížit skutečnosti. Jestli máte rádi divadlo bez večerních toalet, mosazných klik a červených koberců, rozhodně na to zajděte. Tenhle divadelní cirkus kočuje po různých městech a stojí za vidění.