Panev

O tento zážitek se s vámi prostě musím podělit. Týká se to jednoho kurzu italštiny pro cizince.

Budovu školy jsem bez problému našla. Vstoupila jsem a potkala (asi) vrátného. Podal mi zápisový papír a poslal do prvního patra na sekretariát. Chvíli mi trvalo, než jsem dané dveře našla. Byly sice hned u vchodu na schodiště, ale označení umístili až moc inteligentně na půlce dveří, kterou při vstupu člověk nevidí.

Tož jsem zaklepala a po nějaké hlasité odezvě zpoza dveří vstoupila. V místnosti stál pán, tak jsem jej (ještě s úsměvem) pozdravila a automaticky se zeptala, zda mluví anglicky. Nemluvil. A pak to začlo...

Jestli je nedoslýchavý nebo co, celou tu dobu na mě skoro řval. Také mi připadalo, že jednal celkem povýšeně. Něco ve smyslu: Hm, zas další cizinec, co neumí italsky. Dalo se to poznat z takových těch jeho průpovídek, když jsem na něj udiveně a nechápavě hleděla jak bacil na mikroskop, co po mně chce: Když vůbec nechápu a nerozumím na co se ptáte, tak co vám mám asi odpovědět?

Přátelé, už dlouho na mne nikdo neřval (jsem prostě nekonfliktní pacifista ;-), no a co), a tak to bylo znát. No připadala jsem si tam jako dohromady nějaký fracek, prašivka a malé nevinné štěně, na které se člověk utrhuje, že rozkousalo botku, ale štěně vůbec nechápe, proč se člověk zlobí. Měla jsem z něj nervy v kýblu a byla “zralá na prášky”.

Táhlo mu příšerně z úst a navíc dost šilhal. Takže zatímco se jedním okem díval na mne, druhým někam úplně mimo. Prostě po všech stránkách dokonalá a krásná sekretářka jako lusk. Navíc s “pěkným” škrabopisem a bez znalosti angličtiny. Přece i ten vrátný anglicky hovořil a v Terstu kdejaký Ital angličtinu (třeba i jen trochu) zvládá. Chvílemi jsem si myslela, že to musí být snad skrytá kamera. Bohužel nebyla. Jo a potkat jej někdy v noci, nechám vše ležet a mám (zlatou) medaili za sprint.

Ale od jisté chvíle nastal zlom a už jsem si to prostě jen užívala. Asi takto: Já nerozumím vám, vy nerozumíte mně, tak jsem teda zvědavá, co s tím asi uděláte? Do formuláře jsem napsala ty jasné věci a údaje, zbytek se dokončil pomocí slovníku. Nějak se, už ani nevím jak, dohodlo, že teda vyhovuje večer. Ke konci mi dal nějaký papírek s časovými údaji a s tím, že mám přijít na 17. hodinu na pohovor k jedné paní. Přitom říkal (teda řval) ódži, ódži! Mne jen napadlo: Ježkovy ódži, co zase chce? (pozn. ódži je oggi = dnes). No mazec...

Do 17 hodiny jsem se šla projít. Začal pohovor u paní, které jsem docela rozuměla (mluvil ten pán předtím vůbec italsky ;-)?). Ale ona nerozuměla zase mně, když jsem se jí snažila říct, že nemám telefon a ani si ho pořizovat nebudu. Jako by to brala prostě jako jistou věc, že si telefon pořídím a mám pak číslo dopsat. Tudíž si nejspíš myslela, že ji pořád a pořád nerozumím, a opakovala to tudíž dokola a dokola, jak pro někoho ze zvláštní školy. Také neuměla anglicky. Nakonec si vzala na pomoc dva kolemjdoucí srbsky mluvící lidi – těm jsem rozuměla v pohodě, i oni mně v našich rodných jazycích, tak jí to vysvětlili.

Samotná první dvojhodinovka kurzu byla taková “one man show”. No učitel s výrazně hereckým talentem, co na to říct. Chvílemi jsem pilně naslouchala, chvílemi nerozuměla ani slovo, chvílemi se nudila a chvílemi se smála. Ale řekla bych, že jsem se zatím nic moc nového (ohledně italštiny) nenaučila :-))).