Panev

Tohle poslala do Pánve Markéta...

Včera jsem zažila opravdu vtipný pracovní den. Strávila jsem ho totiž v Ostravě, kam mě zavedly povinnosti. Opravdu nestává se mi často, že bych na některý den v práci vzpomínala tak intenzivně, jako na tento :) Už když jsem si domlouvala s Ostraváky termíny schůzek, musela jsem se do telefonu smát jejich mluvě, bo za 5 let v Brně jsem už docela odvykla kratkemu zobaku a charakteristické intonaci. Ovšem důvod, proč na včerejší den tak vzpomínám, byl spíše v drobných více i méně roztomilých příhodách, které mě celý den potkávaly. A nejen mě, ale i mého kolegu Dana, který se mnou do Ostravy jel. První překvapení dne se totiž týkalo právě jeho – já jsem byla na to, že při vjezdu do Ostravy pojedeme ulicemi lemovanými továrními halami a pospojovanými chumlem trubek, vcelku připravená, Dan byl v šoku. Druhá roztomilá příhodka už se týkala jen mě – na prvním jednání se mě totiž po chvíli paní jednatelka zeptala, odkud že to vlastně jsem. Když jsem jí odpověděla, že z Kozlovic, celá roztála a začala se smát, že v Kozlovicích nějaký čas bydlela a že tam má babičku, která se jmenuje Krpcová. Na to jsem se začala smát já, protože mám v Kozlovicích taky babičku a jmenuje se....taky Krpcová. Že by příbuzné...? Druhá příhoda se týkala oběda, na který jsem se hrozně těšila, protože z Brna jsem vyjížděla ráno před sedmou a od té doby jsem moc nejedla. Menu za 65 Kč slibovalo hodně, ale byl to neuvěřitelný blivajz. S láskou jsem vzpomínala na menzu na právech. Nelíbil se mi frivolní číšník, ani porce, o které jsem si původně myslela, že je dětská, a hlavně se mi nelíbilo, že v porci masa, kterou jsem dostala, bylo masa asi 5%, zbytek byl řádně propečený tuk. Odmítla jsem také jakousi červenou polívku, kterou číšník s úšklebkem odnesl...a za chvíli tu samou polévku v tom samém hrníčku vnutil novému hostu...No nevím, tady by asi David marně hledal jedinou hvězdičku, kterou by tu hospodu ocenil...Navíc když jsem odcházela a ptala jsem se (jiného) číšníka na jednu ulici, z druhé strany hospody na něj začal volat jakýsi plesnivý děda: „Ty, Fando, esli ji vysvětluješ, jak se dostane ke mně domu, tož to nemusiš, ja ji to řeknu sám!“ Vrhla jsem na něj pokřivený úsměv a upalovala ven. Chtěla jsem si koupit v pouličním automatu jízdenku na tramvaj, ale o-ou, ani tady jsem nepochodila. Ne že bych nevěděla, jak se s takovým automatem pracuje! Obvyklý postup je: vyberete typ jízdenky, vhodíte příslušný počet mincí, dostanete jízdenku. Ovšem tenhle automat naprosto nespolupracoval. Vybrala jsem jízdenku za 8 Kč a vhodila první minci – korunu. OK, automat odečetl korunu a chce už jen 7 Kč. Vhazuju další minci – pětikorunu – automat chce stále 7 Kč! V duchu nadávám, ale smiřuji se s tím, že jízdenka bude dražší. Vhazuji dvoukorunu – celá objednávka se stornovala, lístek nikde, zato mi dole v okénku pro vrácené mince vypadla desetikoruna! Koukám na to jak jelen, ale zkouším to podruhé. Vybírám jízdenku za 8 Kč, vhazuju nově nabytou desetikorunu – objednávka se opět stornuje, lístek opět nikde, zato z automatu vypadává ona desetikoruna, pětikoruna, šest dvoukorun a jedna koruna. No nic, tady jízdenku prostě nezískám, beru mince a jdu si lístek koupit o kousek dál do trafiky. Napadá mě, že kdybych měla více času, mohla jsem si u automatu slušně vydělat – naházela jsem tam 8 Kč a dostala za to 22 Kč :) O pár minut později jsem se bavila opět – jednala jsem s takovým starším seriózním majitelem firmy, která z Finska dováží parkety. Diktoval mi názvy firem, které v ČR zastupuje, a protože to byly názvy dost krkolomné, snažil se mi je trochu přiblížit. A diktuje: „Estrr?d jako estráda, Hovi jako hovínko....“ Toho dne už mě nepřekvapilo vůbec nic. Vlastně...překvapilo. Když jsme totiž s Danem z Ostravy odjížděli, řídili jsme se podle směrových tabulí. První semafor, odbočka na Frýdek-Místek, v pořádku. Druhá odbočka na Frýdek-Místek, také v pořádku. Jaké bylo proto naše překvapení, když jsme po dalších asi deseti minutách dojeli na stejné místo, ze kterého jsme původně vyjížděli! Pokus č.2 – nabrali jsme sice aspoň správný směr – na Olomouc, nicméně ne přes Frýdek-Místek, jak jsme potřebovali! Jelikož už se nám ale nechtělo znovu se vracet a znovu bloudit, na tu správnou dálnici jsme se napojili až kousek od Příbora – když jsme předtím projeli neskutečné díry jako Brušperk, Stará ves, Rychaltice, apod. po neskutečně hnusných cestách a za neskutečně hnusného počasí, kdy přes hustý sníh jsme sotva viděli na cestu...Do Ostravy jsme z F-M jeli ráno asi 15 minut, zpátky hodinu a půl...
Závěr: v Ostravě jsou velmi špatně značené cesty. Jsou tam automaty, které vám dají víc peněz, než do nich vhodíte. Jídlo abyste si raději vzali s sebou. A lidé...ti jsou tam vskutku razoviti...:)