Panev

Máme za sebou páteční veselici, oslavu Leonových 33.narozenin. Už dlouho se nesešlo pospolu taková spousta lidí, zřejmě máme Leona všici rádi a lidi kvůli takovému člověku dojedou dokonce i z Prahy, což se moc často nestává. Pražáci za hranice Kačerova jezdí opravdu vyjímečně. Ještě ten den jsem si říkal, že to večer bude stát určitě za to, a taky jo. Sestava lidí slibovala různé konfrontce, jiskření, citové výlevy, radostné pohledy, zamilované pohledy, překvapení, slzy a já nevím co ještě. A nespletl jsem se. Příchod do sklepa mě trochu zmrazil. Oslavenec spíš než oslavence připomínal účastníka vlastního pohřbu. Naštěstí se krize brzo zažehnala prvními dávkami alkoholu a bylo dobře. Pilo se, jedlo se, pilo se víc a ještě víc a najednou bum bác a city už lezly na povrch. Nebudu psát kdo co mi řekl, co jsem kde viděl a nebo zaslechl, to by bylo silně nefér. Přiznávám, že i já jsem měl dvě krizovky. Vypadal jsem asi v ten okamžik jako kupa sraček. A při cestě domů, jsem vypadal jako kdybych nějakou tu kupu sraček snědl ("nikomu tady nebudu za kašpara!"). Nesnáším se, když do takového stavu dojdu.Nejhorší co můžete dělat je to, že v opilosti začnete o něčem přemýšlet a nedej Bože řešit nějaký vztah. Jenže alkohol je mrcha, nakopne vám jazyk a city do těch nejcitlivějších míst a vy přemýšlíte a řešíte. A to je průser, protože stejně vyřešíte hovno a akorát na druhý den si připadáte jako totální magoři.
Je mi líto, že tam zůstala ta šunka a koule (syrové), protože teď mám hlad jak cyp, doma v lednici je jako po výbuchu a já si budu muset jít koupit nějakou sračku do večerky, místo toho, aby se mi bříško plnilo tou výbornou šunkou.
Je mi líto, krumpáče. Zůstal někde ve tmavém sklepě sám, s našimi podpisy na dřevěném tělíčku, bez kamarádů bez majitele. Snad nikomu neskončil v zádech.
Doufám, že majitel sklepa nezmrzl.
Doufám, že si Leonek dojel pro trubku, chtěl bych ho ještě slyšet, jak vřeští v Úpici při nočním návratu z hospody.
Doufám, že se zase sejdeme.