Panev

Tak to mám za sebou a řeknu vám, jsem tomu rád. Nervózní jsem začal být už večer, kdy jsem si skutečně začal uvědomovat, že předstoupím před tlupu dětí a budu jim něco kvákat o hvězdách.
Ráno jsem se nervozitou probudil ještě dřív, než začalo hrát rádio, které používám jako budík. Přijel jsem do práce a ke všemu mi začalo být docela nevolno od žaludku. Seděl jsem za stolem, díval se jak čas pomalu letí k hodině H a docela živě si představoval, jak stojím na pódiu a začínám zvracet na ohromené děti. Citlivé dětské žaludky to samozřejmě nevydrží a začínají zvracet taky, takže z planetária se pomalu stává obrovské jezero zvratků. Zažehnal jsem tuto hrůznou myšlenku a snažil se žaludek nějak uklidnit.
Nahnal jsem děti do planetária, zavřel dveře, šel dozadu k pultíku pro mikrofón, zeptal se naší operátorky zda můžeme začít a vykročil k pódiu. Než jsem vystoupal k pódiu, tak tlukot mého srdce dosáhl extrémních hodnot a při vyslovení první věty: "Milé děti, vítám vás u nás na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka" jsem zjistil, že nemůžu dýchat, natož mluvit. První věty jsem doslova odskřehotal a zajíkal se jako panic poprvé ležící na nahém ženském tělu. Hrůza. Cítil jsem, že mě sleduje celý sál, cítil jsem ty malé dětské oči, cítil jsem na sobě oči učitelek, které říkali, sakra co to kurva je za loutku. První vstup jsem ukončil s pocitem blížící se katastrofy. Druhý vstup je totiž nejdelší a tudíž i nejobtížnější.
Přišel na řadu druhý vstup. Dech se mi sice trochu zklidnil, ale i tak jsem mluvil jako lopata. Zjistil jsem, že mikrofón mám téměř v puse, málem že jsem nesnědl ten molitan, kterým je mikrofón pokrytý. Vysvětlil jsem dětem otáčení naší Země a taky pohyb Slunce po obloze. Fajn brachu, jde to docela dobře, vem ten glóbus dej ho pod pódijum a pokračuj. Vzal jsem glóbus a najednou prázdnota. Jako kdyby ten prašivý glóbus ze mě vysál veškerý další text co jsem měl mluvit. Nesu glóbus pod pódium a usilovně přemýšlím co mám říkat. Ticho se začíná nebezpečně natahovat, pokládám glóbus pod pódium a já stále nevím. Ticho doslova ječí, křičí na všechny strany. V duchu si říkám, tak kamaráde, jsi v prdeli, to je konec, řekni jim, řekni těm dětem, těm malým capartům, že jsi úplná nula, troska, absolutní chudák a co nejrychleji uteč pryč. Nebudu to natahovat, prostě jsem si nevzpoměl. Vynechal jsem pasáž o tom, kde vysvětluju jak je naše Slunce je veliké oproti naší Zemi a pokračoval dál. Nejhorší pasáž byla za mnou. Do konce se už nic katastrofální nestalo, teda až na to, že se málem nerozjelo planetárium.
Když byl konec, nastalo trapané ticho. Děti zřejmě nechápaly jestli to co právě viděly byl vtip a nebo jen zahřívací kolo pro zasmání, a že teď teprve přijde to skutečné představení, na které dostaly od maminky dvacetikorunu. Trapné ticho zachránila paní učitelka, která se zřejmě z šoku probudila jako první a vyzvala děti, aby zatleskaly a rozloučily se.
Lidičky, je to za mnou a jsem tomu rád. Určitě mě čekají další veselice, ale kdo se určitě smát nebude, budu já.