– 10.12.04 –
Zasraná léta pod psa

Taky můj otec občas raději doma šeptal. A když k nám přišel náš disidentský příbuzný Petr Wonka, raději se šel projít někam na ulici. Já jsem nedostal výjezdní doložku, abych se mohl podívat na astronomický tábor do NSR, a dodnes nezapomenu, kteří slavní docenti, docentky, profesoři a profesorky nás v prváku na vysoké „vábili“ na kandidátku STRANY. Teď se prohánějí po chodbách ústavu a směsí se jakoby nic. A nebo, když mi spolužák Radim vyprávěl, jak ho státní bezpečnost hodiny vozila po Brně a nabízela mu za udávání nás spolužáků byt a klidné studium... A nebo, jak si domovní důvěrnice stěžovala na to, že jsme jednou nevyvěsili vlaječky, že jsme se spolužáky zdrhli z prvního máje a jednou odmítnuli utíkat dva kilometry s plynovou maskou (jistěže bez filtru) na xichtu a igelitovýma pytlíkama na rukou...
Mí mladší kamarádi si mne občas dobírají za můj věk. Rozhodně si ale nestěžuji. Díky tomu, že jsem spatřil světlo světa, resp. obličej nějakého anonymního porodníka ve sterilní nemocnici šumavské Sušice, v prvních letech Husákovi normalizace, plně si uvědomuji v jaké skvělé době nyní žijeme. Jistě, dneska vždy a všude rozhodujou PRACHY. Ať už je to více či méně morální, je to spravedlivé. Máš je, můžeš. Nemáš, tak si polib. Ale ještě před patnácti roky rozhodovali ti slizcí šéfové partaje, ulízaní esesemáci, zástupy Svazu přátel sovětského svazu, děklamýrované stichy o Léninovy v soutěži „O zemi, kde zítra již znamená včera“, tuční milicionáři pomáhající na Partyzánském samopalu... Když jsem včera viděl Báječná léta pod psa, rozhodně mi nebylo veselo. Bylo mi smutno. Bylo mi smutno z doby skřivených zad a zapáchajícího hnoje utopených ideálů. Na to nikdy nezapomenu.
PS: V Brně na Svoboďáku už zase mají pečené kaštany!
