Panev

Už se mi to dlouho nestalo až dnes. Možná se to stalo i vám, možná ne, ale doufám že jo. Někdy jsem prostě došel do koupelny, chvíli jsem tam jen tak přiblble stál a ... a začal přemýšlet co jsem to k čertu vlastně chtěl a po chvíli debilního civění do zrcadla, jsem si uvědomil, že jsem chtěl jít na záchod. Aha. Někdy jsem prostě došel do kuchyně, otevřel jsem dvířka od kuchyňské linky a ... a začal přemýšlet proč jsem sakra ty dvířka otvíral, když jsem chtěl do koše vyhodit ohryzek z jablka, které jsem ještě v puse dožvýkaval. A tak bych mohl uvést ještě několik příkladů, ale uvedu už jen jeden, který se mi stal asi před hodinou. Dojdu do kuchyně, mám žízeň a místo, abych otevřel lednici, kde mám výborně vychlazenou pomerančovou sračku za devětpadesát, tak sahám k lednici kde mám oblezlou, asi rok starou pet láhev naplněnou vodou na zalévání květin. Beru ji do ruky, přikládám k puse, nakláním a sleduju, jak ta nazelenalá, týden a možná víc odstátá břečka se pomalu přibližuje k mé puse. Naštěstí jsem se na poslední chvíli zarazil a zabránil ochutnávky žabí vody. Lidi, řeknu vám upřímně, mám strach. Mám strach z toho, že mi jednou fakt jebne a já se napiju aviváže nebo, že svou velkou potřebu vykonám někde na koberec.