– 26.2.04 –
Sůl nad zlato...
Jako mnoho jiných, i já jsem se rozhodnul k návštěvě multikina, s cílem shlédnout závěr trilogie Pána prstenů. To jsem ještě netušil, že se délka filmu, která mě tak potěšila, stane vzápětí mou noční můrou. Snímek jako takový trvá asi 200 minut. Tedy skoro tři a půl hodiny… Z biologie na střední škole si pamatuji, že obsah lidského močového měchýře je cca. 700 ml. Z návštěv kin zase vím, že se před filmem nevyplatí mnoho pít, protože místo toho, aby se peklo odehrávalo jen na plátně, přenáší se před koncem filmu naopak do hlediště… Je pravda, že pak zažíváte ten pravý pocit napětí, především v oblasti podbřišku. Nicméně zatímco po skončení napínavé scény, je pocit napětí vystřídán uvolněním diváka, vy si uvolnění dovolit nemůžete, pokud vám není míň jak pět let a nechcete znečistit interiér…
Znalí těchto zkušeností, učinili jsme s kamarádem všechna možná opatření pro to, aby k podobným situacím nedošlo. Tzn., že pro jistotu už dvě hodiny před začátkem jsme si zakázali všechny nápoje a přírodu se pokusili obejít i jinak. Sůl jako taková zadržuje vodu v těle, takže od této myšlenky byl jen krůček k regálu se slanými tyčinkami neboli soletkami… Vybaveni dostatečným množstvím drobných, solí bohatě sypaných soletek, jsme vyrazili do kina.
První problém se ukázal hned v začátku, když jsme zjistili, že se k soletkám po setmění v kině nejsme schopni dostat. Plast, který je kryl byl pravděpodobně původně vyvinut ke konstrukci neprůstřelných vest… Využil jsem zručnosti a vynalézavosti, kterou jsem získal jako chlapec a umně jsem klíčem začal vrtat do plastu. Když nezabralo ani vrtání a bodání, v afektu jsem se pokusil k tyčinkám probít, k „radosti“ všech, kdo seděli kolem pomocí zubů… Léta nošení rovnátek udělala asi své, takže plast povolil a my si konečně začali všímat toho, co se děje na plátně…
Asi v polovině filmu jsem přestal žízní vnímat zvuk filmu a soustředil se jen na zvuky, které se objevovaly při nasávání nápojů z obrovských plastových kelímků brčkem… Ten kelímek tam měli snad všichni, tedy až na nás dva. Další rána pod pás nás čekala od samotného filmu. Hobiti vesele popíjeli na plátně pivo a my se pohybovali někde mezi stavem po požití LSD a několika dnech strávenými v poušti. Konec filmu si pamatuji už jen mlhavě. Totálně intoxikován nadměrným množstvím chloridu sodného jsem se vypotácel ven a zapadl do nejbližší hospody. Na ten krásny pocit toho, kdy do mě znovu s prvním půllitrem vstoupil život, do smrti nezapomenu…
komentáře:
Okomentovat